.

Psychosomatika

Psychosomatika jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině a to z dvou slov „psyché“ – duše a „soma“ – tělo. Její úlohou je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma slovy a to hlavně z vlivu psychických funkcí a pochodů na organizmus (Jan Poněšický, 2002).

Psychologické faktory somatických onemocnění zkoumala i psychosomatická medicína, která potvrdila vztah mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami[1][2]. Později byla do tohoto vztahu přidaná i sociální složka (Křivohlavý, 2001). V užším slova smyslu je psychosomatika stále chápána jako problematika omezeného druhu chorob, při kterých jsou tělesné obtíže, změny a poruchy funkce podmíněné duševním stavem.

V širším slova smyslu jde o komplexní pohled na člověka a jeho zdraví. Protože kategorie zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí. Z toho vyplývá, že psychosomatika je podmíněna biopsychosociálně. Tento model do písemné formy zavedl Engel. Obsahuje principy multifaktoriality a systémový přístup. Multifaktoriální pohled mluví o několika příčinách vzniku nemocí. To pomáhá objasnit vznik psychosomatických chorob, kdy příčinou nejsou jen různé psychosociální faktory, ale jsou k nim přidružené i další. Systémový přístup mluví o jevech, které jsou komplexní ve svých vnitřních a vnějších souvislostech, při čem na řešení problémů používá kombinaci metod (Baštecký a kol.,1993).